Večer Taizé

02.01.2016 22:11
„Krátká opakující se píseň má v sobě jemný půvab, niterný pokoj. V křesťanství existuje tato tradice zklidňujícího opakování, při němž se intelekt zbavuje svého neklidu a tím se disponuje pro modlitbu. Do tajemství jsou tak uvedeni i ti, kteří o něm nevěděli téměř nic. Taková modlitba nemůže být příliš složitá. To podstatné v křesťanství lze skutečně vyjádřit několika slovy.“
Olivier Clément
 
V době 2. světové války, v roce 1940, přijel tehdy pětadvacetiletý bratr Roger na kole ze Švýcarska, kde se narodil a kde vystudoval teologii, do Francie, rodné země své matky. Od mládí, především v době, kdy prodělával tuberkulózu, v něm zrála touha založit komunitu bratří, která by se stala kvasem smíření v lidské rodině. Od roku 1940 se francouzská vesnička Taizé stala domovem ekumenické komunity bratří.
O tom, že modlitby bratří z Taizé mají nejen svou atmosféru, ale i sílu se přesvědčilo už mnoho těch, kteří někdy byli těmto modlitbám přítomni a mohli je prožít. V polovině loňského prosince (2015) jsme v rosickém farním kostele mohli poprvé společně prožít večer důvěry – večer modliteb, chval, díků a proseb v duchu bratří z Taizé. Před replikou kříže sv. Františka, v přítmí, jen při světlech svíček a za zpěvu mohelenské a rosické scholy jejichž zpěv účinně pomáhal povznášet duši k Bohu, jsme nejen naslouchali Božímu poselství, ale i hledali, navazovali, obnovovali a povzbuzovali svůj vztah s trojjediným Bohem – slovy i zpěvem, nahlas i v nejhlubším nitru.
Bůh mluví v tichu. Věřím, že Duch svatý, který spojuje Syna s Otcem, pomáhal i nám zaslechnout Boží hlas, který i nás s něhou a láskou zve do vzájemného vztahu, ve kterém se lze na Boha absolutně spolehnout a ve kterém je tak dobře, pokud umíme Bohu důvěřovat.
Aleš Staněk
Zpět