Úvodní obřady (Petr Šabaka)

26.01.2016 20:50

Části mše

 

         Mše svatá je složena ze čtyř částí na sebe bezprostředně navazujících: úvodní obřady, bohoslužba slova, bohoslužba oběti a závěrečné obřady.

 

Úvodní obřady

 

         Úvodní obřady mají povahu přípravy. Účelem těchto obřadů je, aby shromáždění věřícívytvořili společenství a dobře se připravili ke slyšení Božího slova a k důstojnému slavení eucharistie. Když kněz s přisluhujícími přichází, lid zpívá vstupní zpěv. Ten má právěsjednotit shromáždění, zaostřit pozornost na slavení liturgie a provázet průvod kněze.Středem, centrem liturgie je obětní stůl - oltář symbolizující Samotného Krista, Kámen živý. Proto se obětnímu stolu prokazuje úcta hlubokou úklonou a políbením.

 

 

 

         Jak vypadá liturgický průvod? V liturgickém průvodu je přinášen kříž, svíce, kadidlo, evangeliář a přichází předsedající s přisluhujícími.

         Kříž symbolizuje velikonoční vítězství nad smrtí, znamení vše dávající Boží lásky a cestu celého Božího lidu za Kristem - Pastýřem: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě“ (Jan 12, 32). „My kážeme Krista ukřižovaného“ (1 Kor 1, 23).

         Svíce jsou zapalovány při liturgii na místech, která mají upoutat pozornost lidu: oltář, ambon při čtení evangelia, velikonoční svíce, někde i služebníka, který rozdílí eucharistii. Svíce jsou symbolem světla Kristova: „Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa“ (Jan 1, 9). „Ježíš k nim opět promluvil a řekl: Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8, 12).

         Kadidlo vydává vonný dým, který stoupá vzhůru. Podobně i naše modlitby stoupají k Bohu. Dokonce i my sami se máme podle svatého Pavla proměnit v tento vonný dým stoupající k nebi:„Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání. Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí. Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu“ (2 Kor 2, 14-16).

         Evangeliář je nesen v průvodu jako živoucí Boží slovo. Vždyť Kristus „je (reálně) přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté.“

         Předsedající uzavírá liturgický průvod. Je také symbolem reálné přítomnosti Krista. Při liturgii předsedající kněz nevystupuje jako soukromá osoba. „Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal“ (Lk 10, 16), říká svým učedníkům Ježíš.

         Průvod přijde k oltáři, dalšímu symbolu přítomného Krista, centra liturgie, pozdraví jej úklonou, políbením a též okouřením. Když pak předsedající zaujme své místo, vstupní zpěv končí.

 

 

 

         Při slavení liturgie je Boží lid volán hlasem pastýře - Krista. Je vyzýván, aby překročil práh tajemství a přijal dary Boha Otce. Tímto prahem k tajemství je sám Kristus: „Řekl jim tedy Ježíš znovu: Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. (...) Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu“ (Jan 10, 7-9). Kdo projde skrz Krista, bude žít. Je nutné projít úzkou branou, která vede k „pramenům spásy“: Slyšení Božího slova a hostině Beránkově.

         V úvodu k misálu čteme: Obřady, které předcházejí bohoslužbě slova, (...) mají povahu začátku, úvodu a přípravy. Účelem těchto obřadů je, aby shromáždění věřící vytvořili společenství a dobře se připravili ke slyšení Božího slova a k důstojnému slavení eucharistie.

         Tento komplex úkonů, gest a modliteb je uzpůsoben k tomu, aby vyjádřil smýšlení shromážděných křesťanů: radost, bratrskou jednotu, přiznání vlastních vin, prosby o Boží milosrdenství a chválu. Do Božího chrámu přicházejí věřící různých stavů, věku, názorových skupin. Z této různorodosti je třeba vytvořit viditelné společenství církve, jeden hlas, který stoupá k Bohu Otci skrze Krista v Duchu svatém. Po každém jednotlivci se žádá, aby již od začátku byl cele a aktivně přítomen. Úvodní obřady mají pomoci, aby se zabránilo pokušení uzavřít se do sebe.

         Prvním ritem mše svaté je pro Boží lid vstupní zpěv. Do liturgie byl uveden papežem Celestinem I. (422-432). (...) Po Konstantinově míru, když se přesunul a upevnil kult ve velkých basilikách, eucharistické shromáždění mělo potřebu začít bohoslužbu nějakým zřetelnějším způsobem, než tak činila dříve v předešlých shromážděních po domech. V úvodu k misálu čteme: Když se lid shromáždil, zatímco přichází kněz s jáhnem a přisluhujícími, začne se zpívat vstupní zpěv. Smyslem tohoto zpěvu je zahájit bohoslužbu, podporovat jednotu všech shromážděných, uvést jejich mysl do tajemství liturgické doby nebo svátku a provázet průvod kněze s přisluhujícími.

         Co z tohoto odstavce můžeme vytěžit? Vstupní zpěv překračuje práh tajemství liturgie, doprovází a rytmizuje příchod předsedajícího, je hlasem radosti Božího lidu, uzdravuje rány rozdělení, tedy sjednocuje shromážděné a zpívá o naději na příchod Božího království.

         Vstupní zpěv nachází svou podstatu ve chvíli, kdy předsedající, respektive Kristus, vchází do shromáždění. Zpěv a gesto představují jediný rituál.

·        Vstupní zpěv by měl mít přiměřenou délku.

·        Měl by být slavnostního charakteru.

·        Měl by mít povahu procesionálního zpěvu.

·        Měl by pomoci shromáždění prožít přechod „zvenku dovnitř“, ze všednodenního života do Božího prostoru.

·        Nakonec by měl rozbít tvrdost srdcí a učinit je naslouchajícími.

         Po znamení kříže kněz pozdraví shromážděný lid. Tímto pozdravením a odpovědí lidu se dává najevo tajemství shromážděné církve.

 

Úkon kajícnosti

 

         Úkon kajícnosti je novým elementem přidaným po reformě II. vatikánského koncilu. Navazuje na kající rity raného středověku. Koná ho celé shromáždění ve chvíli ticha. Je dobré dopřát lidem, aby alespoň v několika málo vteřinách mohli vzbudit úmysl.

         Tento obvyklý úkon se může nahradit svěcením vody a pokropením lidu (Asperges). Je to vhodné zvláště v době velikonoční. Termín Asperges je odvozen z latinského slova „adspergere“, tj. stříkat, kropit vodu na znamení očišťování. Konkrétně tento obřad vychází z Žl 51, 9: „Zbav mě hříchu, očisť mě yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší než sníh.“ Připomíná se též symbolicky gesto z Ex 24, 7-8, kdy Mojžíš pokropí krví oltář a lid na znamení smlouvy mezi Hospodinem a Izraelem.

         Kněz se nad vodou modlí: „Kéž nám tato voda připomene náš křest, pramen naší radosti. Chraň v nás tuto radost.“ Během kropení lidu má znít zpěv.

 

Kyrie eleison

 

         Zpěvem Pane, smiluj se (Kyrie eleison) věřící oslavují Pána a vyprošují si jeho milosrdenství. Zvolání Kyrie eleison je jedním ze dvou posledních pozůstatků řeckého jazyka v římské liturgii. Nejrannějším svědectvím o zpěvu Kyrie sahá do 4. stol. v Jeruzalémě (za zmínku vděčíme pouti zbožné Egerie putující do Jeruzaléma) a do 5. stol. v římském ritu.

         Termín „Kyrios“ se objevuje v profánním užívání jako zvolání k jakémukoli bohu nebo římskému imperátorovi. Překladatelé septuaginty překládali tímto termínem nevyslovitelné Boží jméno JHWH. V Novém zákoně (Mt 15, 22; 17, 15; 20, 30) je titul Kyrios přiřknut Kristu jako vládci světa, dějin a života. Provolat Krista jako Pána přináší spásu: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“ (Řím 10, 9).

         Zpěv Kyrie patří mezi litanie. Slovo „litanie“ je odvozeno od řeckého slovesa „lité“, což se překládá jako modlitba. Během liturgie mše svaté se nacházejí mimo Kyrie ještě další dvě litanie Beránku Boží a Modlitba věřících. Zpěv litanie má nabídnout klidné spočinutí v modlitbě, snadnou účast lidu a přímé oslovení Boha.

         Již jsme slyšeli o dvou úmyslech zpěvu Kyrie: oslava Pána a vyprošení jeho milosrdenství. Neměli bychom zapomínat ani na jeden z těchto komponentů. Věřící nejsou otroky Boha, ale Božími dětmi či přáteli. A přítel přeci prosí jinak než otrok, jak je tomu například při smlouvání Abraháma s Hospodinem o osudu Sodomy a Gomory

         Zpěvu Kyrie se mají účastnit všichni. Mezi jednotlivá zvolání je možno vložit vsuvky, tzv. „tropy“, které zmiňují spásné skutky Kristovy. Poslední zvolání by mělo být vyvrcholením.

         Dochovaly se nám dvě výslovnosti. První /eleeson/ je archaičtější, zatím co druhá /elejison/ je řečtina pozdní, výslovnost tzv. byzantská.

 

Gloria

 

         Chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu následuje bezprostředně po zpěvu Kyrie. Tento chvalozpěv oslavuje Otce a prosí Beránka. Gloria se zpívá o nedělích mimo dobu adventní a postní, též o slavnostech a svátcích a při význačných příležitostech. Latinské „gloria“, hebrejské „kábod“, řecké „doxa“ a české „sláva“ Božího světla, velikosti a lásky se zjevila především v Kristu, jeho smrti a vzkříšení (Jan 17, 1-5). Chvalozpěv Gloria je též nazýván „Andělským hymnem“, protože poprvé zazněl z úst andělů ohlašujících narození Spasitele v Betlémě (Lk 2, 14).

         O Gloria poprvé slyšíme z akt koncilu v Laodicei, kde byl zakázán zpěv při liturgii pro svůj nebiblický (tzv. idiotický - vlastní) text. Gloria patřilo k ranní modlitbě církve. Při liturgii mše svaté se zpívalo ve 4. stol. nejprve o Vánocích. K širšímu používání došlo až na přelomu 10. a 11. stol. Gloria se zpívá před Vstupní modlitbou, až na výjimku Velikonoční vigilie, kde označuje okamžik přechodu: Kristus vstal z mrtvých!

         Co je Boží slávou? Samozřejmě je to Kristus, který se stal člověkem (Jan 1, 14), činil zázraky (Jan 2, 11), trpěl, zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Také „nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou“ (Žl 19, 1) a celé stvoření. V Kristu je nakonec Boží slávou i živý člověk.

         Pokusme se strukturovat zpěv Gloria.

·        Úvodní zvolání andělů o vánoční noci (Lk 2, 14)

·        První strofa obrácená k Otci.

·        Druhá strofa obrácená ke Kristu.

·        Trojí prosba.

·        Třetí strofa se vrací ke chvále, ale stále je obrácená ke Kristu. Celý chvalozpěv je uzavřen trinitární formulí.

         Podle úvodu do misálu Gloria nelze nahradit jiným hymnem. Začíná jej kněz, kantor nebo schola. Zpívají ho všichni nebo střídavě se sborem, nebo jej všichni recitují.

 

Vstupní modlitba

 

         Vstupní modlitba následuje po chvíli mlčení. Věřící si mají uvědomit, že stojí před tváří Boží a v duchu si mají připravit své prosby, se kterými přicházejí na mši svatou. Tyto modlitby tvoří celý systém, který se nazývá „eukologie“. Modlitby jsou formulovány velmi jednoduše, jsou však nositelkami dlouholeté tradice a pokoušejí se shrnout smysl obřadů, liturgických období či událostí. Vstupní modlitba je zakončena delší doxologií na rozdíl od modlitby po přijímání

 

Pastorace.cz

Zpět