Liturgické úkony (Petr Šabaka)

26.01.2016 20:45

Petr Šabaka

 

KŘÍŽ

Při jedné mši můj pohled zalétl přes lavice ke vchodu do kostela na pozdní příchozí. Podíval jsem se a ten pohled mi stačil k tomu, aby se v mém srdci zrodilo hned několik novoročních předsevzetí.

Patřím také k těm, kteří předsevzetí raději ne ne ne, ale tentokrát jsem vše přehodnotil. Když předsevzetí, tak taková (snadná), jaká jsem schopen splnit.

Týkají se způsobu slavení, způsobu modlitby.

Vše začíná znamením kříže. Uvědomil jsem si to, když jsem před nedávnem přijímal do našeho farního společenství dva katechumeny. Ti jsou totiž označováni znamením kříže. Kříž se tak stává pomyslným klíčem do prostoru chrámu, modlitby jako i společenství církve.

I my se při vstupu označujeme znamením kříže a svěcenou vodou. Ale podívejme se do zrcadla: Je to ještě vůbec znamení kříže? Nezbyly nám z tohoto znamení jen tři „ďubky“ na čele, kdesi na bradě a hrudníku? Nebo nevytřepáváme si drobečky od snídaně?

Pravou rukou se dotýkáme čela jako sídla rozumu, srdce jako sídla lásky a ramen symbolu práce. „Bože, o tobě chci přemýšlet, tebe chci milovat a pro tebe chci být připraven něco udělat.“ Jak prosté.

K tomu se přidává nejkratší vyznání víry, jaké my křesťané známe: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“ Osm slov, která vyjadřují víru v Boha Tvůrce, v Boha, který je nám blízko, a v Boha, který je naší silou. Hlásíme se k Bohu, který je společenství, nikoli sólista. O tom lze přemýšlet. Dojdeme k podivuhodným objevům, jak vlastně žít uprostřed společenství církve.

Někde jsme slyšel, že předložku „Ve jménu …“ lze překládat z řeckého jazyka také jako „Do jména …“ to by však znamenalo, že tímto gestem doprovázeným slovem se svěřuji do Boží ochrany, Boží náruče. Vždyť ten, kdo dělá znamení kříže poctivě, je jakoby objímán Bohem a spolu s ním vše, co se chystá dělat.

Nakonec je znamení kříže již od nepaměti považováno za veřejné vyznání víry. S tím souvisí, že každé naše gesto, nejen znamení kříže, má být pro druhé čitelné. Kéž by druzí poznali, že děláme znamení kříže, nikoli podivný klikyhák.

Drobné předsevzetí, nemyslíte?

 

HLE!

Na základě předchozí úvahy se roj myšlenek rozvířil. A to znamená, že se objevila další množina otázek. Například dnes při liturgii zaznělo Evangelium o Janu Křtiteli, který ukázal na Ježíše se slovy: „Hle, Beránek Boží!“ (Jan 1, 36). Je docela možné, že Jan ukázal na Ježíšem prstem, ačkoli to není úplně nejslušnější. Proč by nepřehnal svou radost, když to bylo jeho životní poslání?

Jaká asi mohla být reakce Janových učedníků? Nebudu vás přepínat. No přeci se dívali. Nejdříve na prst Jana Křtitele a pak směrem, kterým ukazoval. A spatřili Ježíše.

Dokážete si představit roli kněze, který každý den dělá to samé? A někdy (v neděli) i třikrát? On bere do svých rukou Tělo Kristovo a opakuje po Janu Křtiteli: „Hle, Beránek Boží!“

Zeptal jsem se při kázání věřících, jestli vědí, co znamená ono slovo „Hle“? odpověděli správně: „Podívej se.“ A přesto všichni, když došlo k oné chvíli, sklopili hlavu. Nechápu to. Ale věřím, že vy již chápete …

To samé platí zcela nepochybně i o takzvané zprávě o ustanovení. Když kněz vyslovuje: „Toto je moje tělo … Toto je moje krev“ a pak hostii a kalich pozdvihne, všichni zabodnou pohled kamsi do země. A přitom i zvonky ohlašují, že právě TEĎ se mají dívat, pozorovat, kontemplovat, žasnout nad zázrakem Boží přítomnosti. Nechápu to. Ale věřím, že vy již chápete …

Hle, druhý impuls pro novoroční předsevzetí.

 

 

 

 

ZPÍVÁME

Dnes se v kostele chtělo babičkám a dědečkům zpívat. Velmi mne to potěšilo. Většinou (žiji a pastoračně působím v Čechách, na Moravě je situace jiná) zpíváme Bože před tvou velebností tak nějak z přesvědčení, že zpívat se něco musí.

Kdo kdy řekl, že na začátek dvě sloky, před evangeliem jedna, při přípravě darů (lidově při obětování) tolik, než bude kněz hotov, při přijímání jedna, maximálně dvě, a nakonec se dozpívá zbytek, vyjma případu, že do konce písně zbývá více jak tři sloky.

Odstřelím tématicky na druhý konec světa: a kdo vůbec stanovil za čas určený pro mši půl hodiny ve všední den a hodinu v neděli? Nechci rozebírat délku kázání.

Zpět ke zpěvu. Zpíváme rádi? Mladí mají ty své nové písně, staří Kancionál. Mladí: „Kancionál je nuda.“ Staří: „Neudýcháme to.“ I do našich řad vtrhla mezigenerační rozervanost. Když se o letošních Vánocích zpíval Michna, představoval jsem si farníky, kteří zaváděli „novoty“ v době, kdy schnula omítka v našem jičínském kostele.

Třeba by bylo trochu třeba více porozumění a vstřícnosti. Kancionál v sobě skrývá poklady obecnému Božímu lidu nedělnímu netušené. A babičky by si mohli na oplátku uvědomit, že slova té „kytarovky“ jsou slova Boží vzatá například ze Žalmů.

A na závěr bych už jen podotknul, že věřící by měli doslova otravovat faráře a varhaníka, aby je učil zpívat. Ne naopak. Vždyť chtějí zpívat, byť neuměle, ale s láskou Hospodinu.

Výjimky potvrzují pravidlo. Třetí novoroční předsevzetí.

 

 

 

SLOVO

„Přečetla byste, prosím Vás, první čtení?“ „Proboha, ne. Nevzala jsem si brýle,“ odpověděla mi paní, která chodí do chrámu Páně několik desetiletí. Opravdu jsem v tu chvíli už nevěděl, komu čtení svěřit. Nějak se to v poloprázdném kostele podařilo. Odešel jsem do sakristie obléknout se do ornátu, zazvonil a vykročil k oltáři. Najednou byl kostel příjemně naplněn.

Až jako jáhen jsem pochopil, jak se to vlastně s Božím slovem má. Při mši totiž nepředčítáme nějaké texty, ale pronášíme Boží slovo. Jinak vyjádřeno: nabídneme svůj hlas Bohu, aby skrze nás mohl promlouvat k srdcím věřících a všech, kdo se ve chrámu shromáždí.

Svatý Pavel jako by četl mé myšlenky: „Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte“ (1 Sol 2, 13).

Proč se vlastně nedereme o to privilegium takto sloužit Bohu? Být hlasatelem Božího slova. Být lektorem. V katolické církvi k tomuto účelu vznikla i starodávná oficiální biskupem udílená služba.

Hned vedle stojí zpěv responsoriálního žalmu. Jednoduché chorální nápěvy jsou dle mého soudu stále jednodušší než stupidní melodie dnes (a zítra už ne) populárních, komerčních, bezobsažných tak zvaných písní.

Do třetice padne slovo přímluvy. Je to lidové označení pro „modlitby věřících“. Čas od času dávám zkušebně příležitost věřícím, aby se modlili ne prefabrikované prosby, ale to, co jejich srdce skutečně trápí. Nic! Nedokážeme domyslet tu šanci, že se celé Mystické tělo Kristovo neboli Církev modlí za mou prosbu. Nevyužiji úžasnou šanci konečně říci naplno, co mi doslova a do písmene nedá spát.

Vždyť „Modlitby věřících“ nejsou modlitbou kněze, ale modlitbou mou.

Mám-li to na závěr vyslovit naplno, tak jsme pohodlní, mistři falešného ostychu a pokřivené úcty

 

Pastorace.cz

Zpět