Křest Páně

02.01.2016 08:21

KŘEST PÁNĚ

 

Tento svátek je především epifanií neboli zjevením Kristovy osoby. Právem jej východní liturgie řadí ke zjevení mágům a k zázraku v Káně (Jan 2,1-11), kde je řečeno, že „Ježíš zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něho uvěřili“.


Proč se Pán Ježíš Kristus nechal pokřtít ? Je jasné, že tento křest mu „nic nepřidal“: Duch sestoupil po jeho vystoupení z vody, tedy po křtu, aby se naznačilo, že přichází nezávisle na tomto úkonu. Tím, že se Kristus podvolil tomuto „úkonu“, ukázal spojitost s Janovou službou: bylo vhodné, aby se Kristus právě při Janově službě „zjevil“ jako ten, který „přebírá štafetu“ od předchůdce. Tímto úkonem rovněž potvrdil, že Jan byl skutečně poslaný od Otce, že jeho křest byl „v Božím plánu“: a tímto veřejným symbolickým uznáním předchůdce a jeho služby nepřímo poukázal na sebe, lépe řečeno na Otce.

Další paprsek Kristova zjevení přichází už ze slov rozhovoru s Janem Křtitelem. Ježíš jasně říká, proč přichází ke křtu: ne z pokory, ani z touhy se zjevit druhým jako slíbený Zachránce, ale z lásky k Otci, „aby splnil Otcův záměr“. Jinými slovy přichází kvůli Otci, ne kvůli sobě, kvůli seberealizaci. Vidíme tedy Krista, který žije především pro Otce a má oči upřené „k nebi“: a právě toto nebe se po křtu „otevře“ na znamení toho, že také Otec „pohlédl na Syna“, má oči upřené na něj. Otevřené nebe symbolicky naznačuje, že Otec se sklání k Synu, otevírá mu svou náruč: nenechá ho tedy samotného v následné náročné službě.

Kristus projevuje svoji oddanost Otci i přes cenu „pokoření“: řadí se  mezi hříšníky a přijímá obyčejný křest Janův, který nepřinášel „milost ospravedlnění“ (na rozdíl od křtu apoštolů). Toto pokoření je v „logice Božího plánu“: už při vtělení se Kristus snížil k obyčejné chudé ženě, při narození v chlévě se snížil k nejchudším a  na kříži se snížil do krajnosti - k člověku v jeho největší bídě.

Na tuto Kristovu lásku Otec odpovídá svoji láskou: hlas z nebe potvrzuje, že on je jeho milovaný Syn. A tato slova jsou „vylita do srdce skrze Ducha svatého“ (srv. Řím 5,5), který sestupuje jako holubice. Tak Pán Ježíš může nejen slyšet, ale také zakusit Otcovo zalíbení. Je pravda, že Kristus byl vždy milovaným Synem, ale při této události mohl nově zakusit Otcovu blízkost.

Po křtu v Jordánu byl P.Ježíš  ujištěn o tom, že Otec je na jeho straně. A toto ujištění potřeboval o to víc v této chvíli, která bezprostředně předcházela službě: „Boží služebník“ potřeboval povzbuzení, že Otec sám je při něm, při jeho činnosti. Kristus tedy nebude konat zázraky a mocné činy „ze sebe“, ale z Otce, z daru jeho Ducha. Syn byl totiž „vyvolen“ Otcem a jím samotným poslán.

Otcovo ujištění není určen pouze Kristu, ale také dalším lidem (však proto se jedná o „zjevení“): on není obyčejný člověk, ani revolucionář či „výřečný hlasatel“, ale Otcův „milovaný Syn“ – tento titul je jasným označením slíbeného zachránce. Kristus není obyčejný posel jako Mojžíš, proroci nebo Jan Křtitel. Proto je vybaven silou Ducha - Otcovou autoritou.

Toto první Kristovo zjevení je také přestavením Otce a Ducha: Otec promlouvá, Duch sestupuje pod podobou holubice. A Otec zjevuje Krista jako svého Syna. Prozatím se musíme uspokojit s tím, že nemáme jasné a konečné zjevení Trojice, ale jen počáteční. Kristus bude zjevovat Otce a Ducha postupně, stejně tak i sebe. Při této události máme v každém případě zjevení nejen Kristovy osoby, ale celé Trojice. A tato Trojice se nám zjevuje při otevřeném nebi: je to tedy Trojice, která se otevírá „druhému“. Na prvním místě se jedná o otevřenost Otce ke Kristu, ale i otevřenost Otce ke každému člověku: vždyť Kristus přichází ke každému konkrétnímu jedinci. V Kristu je to právě Otec, kdo se sklání, otevírá náruč. A tento Otec dává zakoušet svoji lásku skrze dar Ducha, podobně jako po Ježíšově křtu. V Synu přichází i Otec, i Duch, tedy celá Trojice.

(Jáhen Vladimír Večeřa)

Zpět