Co je mše a její části (Petr Šabaka) 1

26.01.2016 20:47

Petr Šabaka

 ÚVOD

 

         Dostalo se mi nabídky připravit si několik přednášek o liturgii, konkrétně o průběhu mše svaté. Až teprve během přípravy jsem zjistil, jak je toto téma zajímavé a obsažné. Proto obsah následujících stránek není ucelené dílo, ale pouze několik podnětů ke vzájemnému obohacení se.

         Téma je vymyšleno vhodně, protože papež Jan Pavel II. tento rok vyhlásil jako Rok eucharistie. V průvodním dopise píše:

         „Velké tajemství, eucharistie! Tajemství, které musí být především dobře slaveno. Je třeba, aby mše svatá byla postavena do středu křesťanského života a aby se v každém společenství udělalo vše proto, aby byla slavena důstojně podle stanovených norem s účastí lidu, s využitím různých služebníků v plnění úkolů, které jim přísluší, a s vážnou pozorností také na posvátný ráz, který musí charakterizovat zpěv a liturgickou hudbu. Konkrétním úsilím tohoto Roku eucharistie by mohlo být v každém farním společenství důkladné studium Všeobecných pokynů k Římskému misálu. Výsadní cestou pro uvedení do tajemství spásy uskutečňované v posvátných „znameních“ je pak věrné sledování průběhu liturgického roku. Pastýři ať se snaží „mystagogickou“ katechezí, tolik drahou církevním otcům, pomoci odkrýt hodnotu liturgických gest a slov, a tak napomáhat věřícím přejít od znamení k tajemství a zahrnout do něho celou svoji existenci.“

 

Co je Eucharistie?

 

         Pro definici jsem sáhl do Kodexu kanonického práva (Kán. 897-898):

         Nejvznešenější svátostí je nejsvětější eucharistie; v ní je sám Ježíš Kristus přítomen, obětován a přijímán jako pokrm; jí církev stále žije a roste. Eucharistická oběť je památka smrti a zmrtvýchvstání Páně; v ní stále trvá oběť kříže; je vrcholem a pramenem křesťanské bohoslužby a života; jí se projevuje a vytváří jednota božího lidu a dokonává utváření církve, Kristova Těla. Ostatní svátosti a veškerá apoštolská činnost církve souvisí s nejsvětější eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Křesťané mají eucharistii v největší úctěčinně se účastníslavení nejsvětější oběti mše, velmi zbožně a často tuto svátost přijímají a prokazují ji nejvyšší úctu; pastýři duší poučují věřící o této svátosti a svědomitě jim připomínají tuto povinnost.

         Zde je vyjádřeno vše podstatné. A my jen můžeme začít systematicky rozbalovat obsah těchto dvou kánonů.

         Eucharistie je svátost, tedy viditelné znamení neviditelné Boží moci. Eucharistie je Boží gesto a odpověď Božího lidu. Eucharistie je setrvávání „v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách,“ a chvála Boha (srov. Sk 2, 41-47). Právem se eucharistie chápe jako vykonávání kněžství Ježíše Krista. (...) Je to dílo Krista kněze a jeho těla, církve. Eucharistie je jakoby předchutí nebeské liturgie.

 

Kdo eucharistii slaví?

 

         Slavení eucharistie je úkonem celé církve (Těla Kristova): v ní koná každý všechno to a pouze to, co mu přísluší, podle stupně, jaký zaujímá v lidu Božím. Tak se stává, že se více zdůrazňuje to, čemu se během staletí někdy nevěnovala dostatečná pozornost. Neboť tento lid jelid Boží, získaný Kristovou krví, Pánem shromážděný, jeho slovem živený; je to lid povolanýk tomu, aby přednášel Bohu prosby celé lidské rodiny; lid, který v Kristu vzdává díky za tajemství spásy tím, že přináší jeho oběť; lid, který se přijímáním Těla a Krve Kristovy sjednocuje. Tento lid, ač už svým původem je svatý, neustále roste ve svatosti vědomou, činnou a plodnou účastína eucharistickém tajemství.

         Liturgie je věcí společenstvíne jednotlivce, celého shromážděného lidu, ne pouze kněze. Slavení eucharistie uskutečňuje církev (Tělo Kristovo) ve své jednotě a rozličných službách. Všichni přítomní jsou svolaní Pánem a mají mít uvědomělou a aktivní účast s duchovním užitkem II. vatikánský koncil k tomu říká: Tuto plnou a aktivní účast všeho lidu je třeba při obnově a pěstování posvátné liturgie mít co nejvíce na zřeteli.

         Považuji za velmi důležité znovu a znovu se vracet k těmto teologickým kořenům slavení eucharistie. Může se totiž stát, že v „bojových podmínkách“ našich farností budeme mít tendenci upadat do plytkého ritualismu, několika nacvičených „básniček“ či zbožného tělocviku. Sám na své pohodlnosti vidím, že je potřebné mít stále na paměti, co dělám, jak to dělám, proč to dělám.

         Koncil píše: Duchovní správcové ať horlivě a trpělivě usilují o liturgickou výchovu a vnitřní i vnější aktivní účast věřících, a to úměrně jejich věku, okolnostem a způsobu života a stupni náboženské vyspělosti. Tím plní jeden z hlavních úkolů věrných správců Božích tajemství. Svěřený lid mají vést nejen slovem, ale i příkladem.

         Moje další kroky nepovedou ani tak k „techné“ mše svaté, jako spíše se budou zajímat opodstatu jednotlivých symbolů této svátosti. Jsem si totiž vědom, že je dobré zachovat kulturní rozmanitost jednotlivých farností.

 

Kristova přítomnost

 

         Při slavení mše, v níž dále trvá oběť kříže, je Kristus skutečně přítomen

1) podstatně a trvale pod eucharistickými způsobami

2) ve svém slově

3) v osobě sloužícího kněze, který je nositelem služebného kněžství Kristova

4) v samotném shromáždění.

 

         Ad 1) Často se zdůrazňuje pouze tento způsob přítomnosti Krista při slavení mše svaté, občas se zmíní okrajově, že mluví k věřícím, když se čtou posvátná Písma, a nebo se čtverá přítomnost Krista jednoduše nezdůrazňuje, ať si Boží lid najde.

         Ježíš nám zůstává trvale přítomen ve své církvi pod způsobami chleba a vína, těla a krve. Tato reálná přítomnost souvisí s přijímáním pod obojí, vždyť Pán řekl: „Vezměte a jezte... vezměte a pijte.“ Neřekl jenom: „Vezměte a jezte.“ Ani pouze: „Dívejte se.“ Čímž nemám na mysli eucharistickou adoraci, ale časté přijímání věřících.

         V aktuálním Všeobecném úvodu do římského misálu (281-287)jsou vyjmenovány podmínky k přijímání pod obojí způsobou. Zde se dočteme: Plněji je vyjádřeno svátostné znamení při svatém přijímání, když se podává pod obojí způsobou. V této formě totiž dokonaleji vynikáznamení eucharistické hostiny a jasněji je vyjádřena vůle, jíž nová a věčná smlouva je stvrzena Kristovou krví, i vztah mezi hostinou eucharistickou a hostinou eschatologickou v království Otcově. Další zpřesnění podávání na ruku naleznete v příloze k Aktům kurie Královéhradecké diecéze č. 11/1997. Zdá se mi moudré věřícím znovu po osmi letech nabídnout bohatost Pánova stolu.

         Ad 2) II. vatikánský koncil položil jasně důraz na Boží slovo v liturgii. Církev se nepřestala shromažďovat k slavení velikonočního tajemství. Přitom předčítala „co se ve všech částech Písma vztahuje na Krista“ (Lk 24, 27). Proto když někdo pronáší Boží slovo, propůjčuje svůj hlas Bohu. V praxi to znamená dobrou připravenost číst Boží slovo při liturgii. V církvi nadto existuje nedoceněná služba lektora. Služba lektora není výsadou jen bohoslovců, ale jedná se o tzv. laickou službu.

         Ve zmiňovaných Aktech kurie č. 11/1997 byly vyhlášeny také liturgické úpravy pro čtení Božího slova: Na základě doporučení ČBK dovoluji vynechat v úvodu ke čtení z listu sv. Pavla při liturgii oslovení „Bratři“, jestliže není toto oslovení součástí textu, nebo je nahradit oslovením „Bratři a sestry“.

 

         Ad 3) Reálná přítomnost Krista v osobě předsedajícího. Kodex kanonického práva říká, že při eucharistickém shromáždění je boží lid svoláván v jednotu za předsednictví biskupa nebo kněze, jednajícího jménem biskupa, kteří jednají jménem Krista. V biskupovi je třeba vidět velekněze svého lidu. Každé řádné slavení eucharistie je řízeno biskupem ať už jím osobně nebo prostřednictvím kněží.

         Protože je kněz díky svému kněžskému svěcení osobní zástupce Krista (jedná tzv. in persona Christi), předsedá shromáždění, řídí jeho modlitby, zvěstuje mu poselství spásy, rozdílí chléb života, jako by to dělal sám Kristus. Kněz není pánem, nemá se chovat ve své službě povýšenecky, ale naopak má sloužit lidu důstojně a pokorně. Celým svým jednáním a pronášením svatých slov má u věřících vzbuzovat vědomí živé přítomnosti Kristovy, aby měli lidé možnost setkat se s Kristem samotným.

         Líbil se mi postřeh: Když kněz pronáší slova proměnění: „Toto je moje tělo...“ může se Boží lid dívat jak na eucharistii, tak i na kněze, protože i on se přeci dává cele Bohu k dispozici tím, že obětuje své tělo.

 

         Ad 4) Reálná přítomnost ve shromáždění věřících. II. vatikánský koncil upřesňuje: I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem mezi nimi“ (Mt 18, 20). Co z toho vyplývá? Slavení mše svaté není v žádném případě soukromou zbožností jednotlivců. V liturgii slavení mše svaté jsou místa, která mají podtrhnout tuto přítomnost: úkon kajícnosti, prosby - modlitba věřících, přinášení darů, pozdravení pokoje či přijímání. Jsou to místa, během kterých by si věřící měli všimnout svých sousedů. Sobě navzájem jsou přítomností Krista zvláště v chudých, nemocných a trpících jinými druhy bídy. „Stávají se“ v této chvíli Kristem, který odpouští, modlí se k Otci za druhé, povzbuzuje, touží po jednotě.

         Druhá poznámka k tomuto bodu by se týkala eucharistického života mimo mši. Koncil píše: Posvátná liturgie nevyčerpává všechnu činnost církve. Je-li mše svatá zdrojem a vrcholem života jednotlivých společenství církve, pak musí ze mše vyvěrat další aktivita farnosti. Obřadem propuštění lidu na konci mešní liturgie se uvádí do chodu život věřících, který má přinést plody. Jinak se naše křesťanství stává sterilní. A tato činnost tvoří jakousi horu, na jejímž vrcholu je zase mše svatá. Jak může být vrcholek bez hory? Proto kdekoli se Boží lid schází ke společné modlitbě, slouží, hlásá evangelium, doprovází jej Kristův příslib o své reálné přítomnosti.

 

Pastorace.cz

Zpět